JIŘINA KÁDNEROVÁ kadnerovaj@volny.cz

Antonín Sova

knihovník a ředitel Městské knihovny v Praze, zakladatel jejích poboček • člen výboru Svazu osvětového • realizátor knihovního zákona

Kdo by neznal verše Antonína Sovy …kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy… a při nich si nevybavil ze školních a studentských let fotografii štíhlého básníka s cvikrem, autora lyrických, milostných a sociálních veršů i několika románů. Většina si vzpomene, že je rodákem z jihočeského Pacova. Tento básník zasněných tklivých veršů byl více než dvacet let ředitelem – prvním ředitelem – Městské knihovny v Praze.  Málokdo si při pohledu na hlavní budovu Magistrátu hl. m. Prahy a budovu Klementina a mezi nimi stojící budovu Městské knihovny v Praze (z let 1925-1928) uvědomí, že Antonín Sova mnoho let marně usiloval o její výstavbu. Budova knihovny byla dokončena až řadu let po jeho odchodu z ředitelského křesla.  

Začátky a knihovníkem Umělecké besedy

Antonín Sova se narodil manželům Janovi a Josefě Sovovým 26. února 1864 v pacovském zámku (dnes Muzeum Antonína Sovy a městská knihovna, před zámkem byla po válce odhalena jeho  socha od Jana Vítězslava Duška). Otec Jan byl v Pacově učitelem, hudebníkem, regenschorim a kapelníkem. Byl brzy přeložen do nedalekého Lukavce. Lukavec, stejně jako Pacov na rozhraní jižních Čech a Českomoravské vysočiny jižně od Blaníka byl tehdy malým městem v chudém kraji – rodný kraj byl pro Sovu zdrojem silného sociálního cítění i inspirací pro přírodní lyriku i poezii symbolistní.  V době jeho dětství byl kraj odříznut od okolí, vzdálený od větších městských center bez železničního spojení (trať Tábor – Obrataň byla zprovozněna později). Rodina se rozrostla po šesti letech (v roce 1870) o dcerku Marii. Otec se kromě vyučování trvale věnoval hudbě a vedl k tomu i svého syna. Rodinný život byl poklidný, maminka však trvale postonávala a její předčasná smrt rodinu zasáhla; dolehla zejména na dospívajícího Antonína. Otec se znovu brzy oženil, s macechou si Antonín nikdy neporozuměl a i jeho pozdější vztah s otcem mu působil celoživotně obrovské trauma, se kterým se nedokázal vyrovnat. V té době již studoval na gymnáziu v Pelhřimově, později v Táboře. Situaci zkomplikovala nemoc, na rok musil studia přerušit a žít znovu společně s otcem a nemilovanou macechou, čímž nevýslovně trpěl.  V Lukavci zahajovala svoji učitelskou dráhu Jana Frídová, sestra tehdy již proslulého a slavného básníka Jaroslava Vrchlického. Z Prahy přinášela do odlehlého kouta Čech mnoho informací a hlavně vzbudila v mladém studentovi Sovovi touhu po vlastní tvorbě. Ještě silnější dojem na něj udělala druhá Vrchlického sestra Ema (s ní prožil první romantickou lásku, která mu pomohla překonávat krize z rodinného soužití). Studia dokončil na gymnázia v Písku, při studiích  se pokoušel psát a začal publikovat pod pseudonymem Ilja Georgov nebo Valburga Turková; časopisecky debutoval ve Světozoru a Lumíru. V Písku se také seznámil s básníkem Adolfem Heydukem, svým pozdějším mnohaletým přítelem. Po maturitě v roce 1885 otec trval na studiu medicíny, Sova se dal však zapsat na práva a otec ho odmítl finančně podporovat. S doporučujícím dopisem Adolfa Heyduka se protloukal v Praze velmi nuzně necelý půlrok.  Toto krátké období studií mělo však rozhodující význam - seznámil se s Antonínem Klášterským a Františkem X. Šaldou (ten byl jedním z prvních, který rozpoznal Sovův talent).  V té době Adolf Heyduk žádal Zikmunda Wintera o zajištění kondicí slovy: Drahý! ...Pěkné věci píše a do budoucna krásné naděje budí. Pomozte mu k nějaké hodině, aby lehčeji vyjíti mohl, příležitostí bude dost a on i já budeme vděčni. Všecek Váš upřímný druh Adolf Heyduk.

Přesto se Sova po necelém půlroce pokorně vrátil do nemilovného domova v Lukavci. Tpěl, a proto žádal znovu Heyduka a později i Vrchlického o přímluvy. Vrchlického žádost měla úspěch: doporučil Sovu do redakce Ottova slovníku naučného. Sova byl velmi potěšen a přemítal, který obor si vybere. Ovšem skutečnost byla jiná: řadil „kartičky“ s hesly. Přesto byl šťasten, že je pryč z Lukavce a ve společnosti mladých pražských literátů. V redakci dostal po třech měsících výpověď. A znovu pomohl Jaroslav Vrchlický. Ano, po Vrchlického intervenci byl přijat na magistrátě jako písař do zdravotního odboru; jeho nadřízení s ním byli spokojeni –  byl pilen, k práci ochoten, postupně se stal praktikantem a nižším úředníkem. Tehdy také definitivně ukončil studium práv.

Významný byl jeho vstup do Umělecké besedy v roce 1887, brzy byl zvolen do literárního odboru a výboru správního a stal se i jejím knihovníkem. Práci v knihovně měl rád a vzpomněl na ni i v jedné ze svých prozaických prací: Býval jsem bibliotekářem velikého a slavného spolku Umělecké besedy…

Začínal v té době být ceněn už i básníky starší generace, především Vrchlickým a Sládkem. Do kruhu Sovových literárních známých brzy patřili i manželé Svobodovi nebo Vilém Mrštík. Místem častých návštěv mladých literátů byla Zlatá studna pod Hradem, tam se začaly tvořit zárodky České moderny (Sova byl spoluautorem Manifestu moderny zveřejněného v říjnu 1895 v Rozhledech).

V roce 1897 se seznámil se svou osudovou ženou, podstatně mladší krasavicí Marií Kovaříkovou (*1883), která se v roce 1900 stala jeho manželkou a v roce 1901 se jim narodil syn Jan. Šťastné Sovovo manželské období trvalo jen krátce. Na půvab jeho paní vzpomínal i Jaroslav Seifert, v jeho knize Všecky krásy světa čteme: Básníka Sovu jsem miloval. Bylo mi příjemně v ovzduší jeho poezie. Všichni jsme ho měli rádi. Dojímal nás jeho těžký osud životní... Někdo nám přinesl fotografii jeho manželky. Byla to pravdu překrásná, elegantní žena. …Krásná žena opustila nemocného básníka, který byl už navždy přivázán ke své židli. …Sova byl sám jen se synem, který mu zůstal věrný. 

Knihovníkem Městské knihovny v Praze

V červenci 1898 městská rada zveřejnila v Národních listech, Hlasu národa, Politice a Národní politice konkurz na místo knihovníka městské knihovny a jeho zástupce - na místo knihovníka bylo podáno 67 žádostí, o místo zástupce se ucházelo 79 žadatelů. Mezi zájemci byl i František Borový (později pražský nakladatel) nebo Zdeněk Václav Tobolka (jeho žádost byla dodatečná a byla vyřazena pro nedodání potřebných dokladů). Městská rada se po dlouhém, nesnadném a rušném jednání 40 hlasy rozhodla pro Sovu. Jistě k vítězství přispěla jeho dlouholetá zkušenost z knihovny Umělecké besedy. Sova – jak sám později napsal – byl přesvědčen, že místo dostal jako uznání za svoji ostrou básnickou odpověď německému historikovi Theodoru Mommsenovi za jeho útok proti Čechům v roce 1897. Nevěděl, že silně za něho „loboval“ a jeho kandidaturu prosazoval především Jaromír Borecký, který přesvědčil komisi, že i silně krátkozraký člověk (Sova špatně viděl od mládí) může být zaměstnán v knihovně. Po přísaze Bohu všemohoucímu a Jeho Veličenstvu Františkovi Josefovi, že bude veškerou činnost svou výhradně jen obci pražské, zejména pak knihovně obecní a zájmům jejím věnovati… nastoupil do knihovny s platem 1000 zl. jako zatímní správce na jeden rok. Po roce byl přijat trvale, ale až v roce 1910 dostal titul „ředitel obecní knihovny král. města Prahy“. Neocenitelnými pomocníky mu byli  jeho zástupce Josef Houdek a František Blažka.

Knihovna v té době byla umístěna v nevyhovujících a nedostatečných místnostech ve Spálené ulici. Sova ve zprávě městské radě uvedl, že knihovnu shledal ve stavu velmi zanedbaném.  Nastoupil do knihovny v říjnu 1898 a již 20. 6. 1899 napsal příteli Ladislavu Quisovi: Nejhorší je to, že ti filistři v městské radě takové ústavy považují za nutné zlo a neštěstí pro obec; nic to nevynáší. Musím přemýšlet, jak na ně vyzrát. A přemýšlel 22 let.

Velké plány a inovace

Sova do knihovny přicházel s velkými plány, jeho ideálem bylo vybudovat moderní ústav; Praha v té době již začínala být významným moderním městem. Hned po svém nástupu se snažil zjednodušit a zmodernizovat výpůjční systém podle vzoru Ottendorfovy knihovny ve Svitavách, která byla vedena podle amerických knihovnických zásad. Zavedl nový výpůjční systém – knihy byly opatřeny knižními lístky, ty čtenář při vypůjčení podepisoval a lístky byly řazeny do absenční kartotéky; při návratu (výpůjční doba byla 14 dnů) se lístek vracel do knihy. Tak byla dokonalá evidence, které knihy jsou půjčeny (současně i evidence četnosti výpůjček).  Každý čtenář měl svoji legitimaci nebo se za něho musil zaručit některý člen městské rady či musil zaplatit vratnou zálohu 2–4 krejcary.  Až v roce 1913 bylo vybírání poplatků nahrazeno ročním předplatným. 

Sova zavedl autorský a názvový katalog a lístkový katalog přírůstků (v té době měla knihovna 24 000 svazků knih). K 150. výročí vzniku vydala Městská knihovna v Praze e-knihu Antonín Sova, básník a ředitel, v níž autorka uvádí, že dodnes jsou v generálním služebním katalogu zachovány lístky psané jeho rukou. Zavedl i další knihovnické praktiky v knihovnách běžně platné: zápis nových čtenářů, vedení statistiky, účtování a vybírání poplatků nebo upomínání čtenářů.

Začátkem 20. století – v roce 1902 – bylo na jeho popud zahájeno vydávání pětisvazkového tištěného katalogu (nahradil katalog z roku 1895). Menším písmem byly uvedeny knihy „podřadnější“. V předmluvě Sova zdůrazňoval význam knih a četby nejen pro zábavu čtenářů, ale především nutnost vzbudit zájem čtenářů o četbu naučnou; knihy byly proto pro snadnější orientaci rozděleny do podrobnějších skupin podle „systematiky“. Katalogy lístkové (11x17 cm) jím založené byly podkladem pro tvorbu tištěných katalogů, tím Sova založil tradici tištěných katalogů i  tištěných bibliografií.

Vypracoval také nový, jasný a přehledný půjčovní řád, inspirací mu byly půjčovní řády knihoven zahraničních (zejména německých), byl ale přizpůsoben domácímu prostředí a potřebám.

Knihovna měla brzy po jeho nástupu otevřeno pět dnů v týdnu, střídavě dopoledne nebo odpoledne (do 19 hodin i v sobotu) a brzy se stala vyhledávaným místem nejen studentů.

Začalo se uvažovat o vybudování a otevření veřejné čítárny, ta byla otevřena v roce 1901 a brzy byla velmi navštěvována. Ve Večerním listě s datem 21.12.1901 se dočítáme …. během minulého měsíce navštívilo tento ústav obecní 6 299 čtenářů, z nichž bylo 63 žen, 4 094 studujících, 819 úředníků, 567 živnostníků, řemeslníků a obchodníků, 126 učitelů, 63 dělníků a 567 ostatních tříd společenských… Vyloženo jest celkem 241 časopisů, a to 61 deníků a večerníků, 94 různojazyčných  83 revuí…“. I samotná zpráva v novinách svědčila o tom, že čítárna byla pražskými návštěvníky a čtenáři přivítána.  Ve válečném roce 1916 (tj. 15 let od otevření) čítárnu navštívilo 59 642 čtenářů.

Sova měl zájem, aby knihovna byla doplňována nejen českou, ale i slovenskou literaturou a díky jeho kontaktům byla knihovna brzy doplňována nejen  slovenskou, ale i další literaturou zahraniční.

Sova sledoval dostupnou knihovnickou odbornou literaturu, v té době ji bylo mizivě (např. v roce 1898 vyšla ve Zlaté Praze studie Václava Štecha „O veřejných knihovnách“).  Do Tobolkova prvního  knihovnického časopisu České knihovnictví (vycházel v letech 1900–1901, poté zanikl) napsal Sova článek o městské knihovně. V jeho pozůstalosti se zachovalo několik německých a amerických publikací s jeho poznámkami. Roku 1901 byl úředně vyslán na exkurzi do západoevropských knihoven (Německo, Belgie, Holandsko). Na cestu se připravoval velmi důkladně, svědčí o tom jeho Výpisy o moderních knihovnách, 30 hustě popsaných stran (německy a česky). Jsou nejdůležitějším pramenem k poznání Sovova knihovnického studia, je to malé kompendium správy knihovny velmi pracně sebrané a shrnuté z odborných německých publikací. Kromě uvedené studijní cesty si Sova dopisoval s knihovníky německými, americkými a ruskými, což nebylo v té době vůbec běžné.

Zásadní bylo i jeho členství v Osvětovém svazu, byl jedním z prvních členů po jeho založení v roce 1906. Po vzniku knihovního odboru (předsedou byl Z. V. Tobolka) se stal jeho místopředsedou a vypracoval program, který lze považovat za program první knihovnické organizace. Byl zveřejněn v časopise Česká osvěta ještě v roce 1906 sice anonymně, ale v Sovově pozůstalosti se zachoval koncept psaný jeho rukou a vytištěná verze se liší jen nepatrně od jeho rukopisu. Není pochyb, že program byl z jeho pera. V něm upozorňuje obce, spolky i jednotlivce na význam knihoven a čítáren a vyzývá je k jejich zakládání. Měl být uspořádán i sjezd knihovníků a „praktický kurs pro knihovníky“, na kterém měl přednášet František Blažka, Jan Emler (historik, knihovník universitní knihovny a inspektor městské knihovny),  Antonín Sova, Z. V. Tobolka a Josef Volf. Program byl přijat, vydán, ale neplněn. Sova proto rezignoval nejen na členství v knihovnickém odboru, ale v Osvětovém svazu jako takovém; kromě něho současně vystoupili i František Blažka a Václav Tille.  

Sova měl zájem, aby se knihy dostaly blíže ke čtenářům, proto vyvíjel snahu o zakládání poboček. Nejstarší (a dosud fungující; nedávno se o jejím uzavření rozhodovalo, pobočka ale žije dál) byla otevřena v roce 1907 na Hradčanech (na Pohořelci), další na Novém Městě Pražském (dokonce dvě), Malé Straně, Vyšehradě, Holešovicích a Libni. Před vznikem Velké Prahy v roce 1922 (připojením samostatných měst Smíchov, Královské Vinohrady, Strašnice, Dejvice, Vršovice, Žižkov a Nusle – všechny měly svou knihovnu) bylo poboček sedm. Za Sovova působení také výrazně vzrostl počet pracovníků – z původních šesti na šedesát v roce, kdy knihovnu opouštěl.

Boj o novou budovu

V roce 1916 vyšel v České osvětě Sovův jubilejní článek Budoucnost a příští úkoly knihovny král. hlavního města Prahy, bilancující činnost, funkci a rozvoj knihovny od jejího založení v roce 1891. V té době již fond knihovny čítal více než 110 000 svazků (včetně poboček přes 231 000 svazků).  Z některých formulací jasně čteme autorův stesk nad tím, že městská rada se ke knihovně, která je podle schváleného řádu knihovnou pro každého obyvatele Prahy bez rozdílu pohlaví a věku nechová vždy vlídně; stýská si především nad nedůstojným umístěním knihovny (inspektor Emler článek chápal jako výtku svého působení ve funkci inspektora, ale již v roce 1917, v roce 30. výročí od zahájení Sovovy knihovnické práce, ho ocenil slovy: je chloubou pro naši knihovnu, že je ona svědkem velmi řídké události, kdy oslava úředního jubilea je významným datem pro kulturu národa). Sovův článek pokračuje: Reformu všeho, o čem jsem se již zmínil, může přinésti jenom změna účelných místností, v nichž bude dostatek místa i pro obecenstvo a úřednictvo i pro knihy, a kde vedle místností již nyní obvyklých bude možno pomýšleti i na čítárnu pomocných děl, encyklopedií, slovníků naučných i jazykových, na čítárnu dražších tisků, zejména výtvarnických publikací, jichž domů půjčovati nemožno a posléze i snad na čítárnu pro děti, najde-li se konečně postup pro její vedení a bude-li napříště dosti ochoty u činitelů rozhodujících. ...Bylo by i velkou ctí, kdyby tyto moje letmé poznámky došly svého účelu a osvětlily tam, kde o věci bude rozhodováno, alespoň poněkud vážnost a naléhavost otázky umístiti konečně a co nejdříve městskou knihovnu v místnostech účelných, hodných a důstojných král. hlavního města Prahy a poskytujících jí možnosti budoucího rozvoje…  O lepší umístění knihovny usiloval trvale, byť ve válečných letech mnoho naděje nebylo. Sova chtěl v knihovně zůstat do roku 1922, ale pokračující choroba a nepohyblivost ho přinutila k tomu, že předčasně požádal o odchod již koncem roku 1920.

Marný a nevítězný boj za důstojné umístění knihovny a postavení nové budovy provází Sovovu ředitelskou éru trvale. V roce jeho příchodu knihovna sídlila v několika místnostech v Mikulandské ulici, v roce 1903 se přestěhovala a byla slavnostně otevřena v domě č. 98 na Mariánském náměstí, v budově, která stávala na místě dnešní budovy Městské knihovny. Bylo to zlepšení, které Sova považoval za provizorium do doby postavení nové budovy. A i to nemělo mít dlouhého trvání, protože rada města brzy po slavnostním otevření knihovny rozhodla o asanaci této části města včetně budovy, v níž knihovna sídlila. Spory a opakovaná jednání nebraly konce, bylo zpracováváno mnoho návrhů, kde bude budova knihovny umístěna, a opakovaně vždy znovu odkládány. Sova neustával. Městská rada nakonec rozhodla, že pro knihovnu a archiv bude postavena budova nová; Sova zpracoval podklady, kolik knihovna potřebuje metrů prostor pro návštěvníky (trvale jich přibývalo) a rozrůstající se fond. A ačkoliv již arch. Josef Chochola vypracoval první návrh, město nakonec uvažovanou parcelu prodalo. Sovův boj byl marný. Stavba budovy knihovny na pozemku na Mariánském náměstí byla zahájena až v roce 1925 a financovala ji Pražská městská pojišťovna podle návrhu arch. František Roitha. Knihovna – v té době jedna z nejmodernějších budov knihoven v Evropě - byla slavnostně otevřena v roce 1928 několik týdnů po Sovově smrti, ale o něm a jeho více než dvacetiletém působení v jejím čele ve slavnostních projevech nepadlo ani slovo. Ředitelem knihovny po Sovově předčasném odchodu se stal jeho zástupce dr. Josef Thon. Dobře spolupracovali, rozuměli si. Thon si Sovovy práce vážil a vyjadřoval se o ní s úctou; ještě v roce 1924 k Sovovým šedesátým narozeninám v gratulaci píše: …my všichni, kteří jsme spojili svůj osud s městskou knihovnou pražskou, máme denně příležitost setkávati se se stopami Vaší práce, budovati na základech, které Vy jste v knihovně položil a vyvíjeti ideje, které Vy jste napověděl… Po Sovově odchodu navrhl v knihovně zřídit pro jeho zásluhy v rozvoji knihovny Sovovo oddělení a Sovu o tom i písemně informoval. Později se vztahy mezi nimi prudce zhoršily – důvodem byla rozdílná politická orientace. Thon byl stoupencem Karla Kramáře, Sova patřil do Masarykova bloku.

Odkaz a očištění památky

Nejenže nebylo zřízeno a otevřeno Sovovo oddělení, nešetrně se zacházelo mnoho let i s jeho pozůstalostí. „Sovova pozůstalost ležela v balících, převázána jen zcela povrchně v oddělení abecedního katalogu ve skříních pod zásuvkami. A léta si jí nikdo nepovšiml. Knihovna Antonína Sovy byla z příkazu dr. Josefa Thona zkatalogizována jako jiné knihy a rozptýlena …… bez ohledu na to, že měla být uchována jako neporušený samostatný celek. Byla by to to bývala důležitá příručka pro každého sovovského badatele, uvádí Josef Zika ve své práci Knihovnické dílo Antonína Sovy. Deset let po Sovově smrti v roce 1938 jeho rodné město Pacov opakovaně urgovalo předání pozůstalosti. Teprve tehdy pozůstalost roztřídil a zpracoval básník František Hrubín (pracovník Městské knihovny v Praze). Tato pozůstalost je dnes uložena v Archivu hl. m. Prahy (fond Městské knihovny v Praze). 

Po Sovově odchodu z knihovny v roce 1920 se jeho zásluhy o vybudování knihovny (ale také jeho literární činnost) začaly postupně snižovat a zpochybňovat. Razantně se vyjádřil Jiří  Mahen – tyto postoje prohlásil podlostí. Otcovu knihovnickou památku se rozhodl obhájit Sovův syn Jan (Ing., popraven 30. 3. 1945 v Terezíně), který v roce 1938 vydal vlastním nákladem drobnou publikaci Ještě o Městské knihovně a také lidech, se zřetelem k prvému řediteli Městské knihovny pražské, básníku Antonínu Sovovi. Vyvrátil všechny pochybnosti o odbornosti práce svého otce, jeho památku očistil.

Autorka e-knihy Antonín Sova, básník a ředitel kapitolu o jeho působení v knihovně končí slovy …na Městskou knihovnu Sova s velkou láskou nevzpomínal. Naopak po letech marné práce pociťoval touhu zapomenout, jak vyjádřil v jedné ze svých básnických sbírek: „…já jsem též zapomněl své třicetileté práce, která v úřadě kdesi leží jako mrtvé tělo v zaprášené rakvi pod papírovými věnci.“ V rozhovoru uveřejněném v Rozpravách Aventina (1926) odpověděl: Měl jsem svůj úřad velmi rád...

Téměř po stu letech od jeho odchodu z knihovny je Antonín Sova vnímám jako zakladatel této instituce; svým působením položil nezpochybnitelné základy její další činnosti. Sova byl nejen prvním ředitelem velké veřejné knihovny se zájmem o její důstojné postavení, kterou dovedl do prvních let svobodného státu, byl také jedním z prvních teoretiků oboru.

Obr.: archiv autorky

Příště: Antonín Šprinc

Použitá literatura

Stich, Alexander. Z běhu Sovova života a díla. In: Sova, Antonín. Když ona přišla na můj sad: výbor z lyriky. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 239–295.

Losíková, Michaela. Antonín Sova, básník a ředitel. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [cit. 28.2.2018]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/01/14/03/antonin_sova_basnik_a_reditel.pdf.

Seifert, Jaroslav. Všecky krásy světa. Příběhy a vzpomínky. Praha: Československý spisovatel, 1985,
s. 165–166.

Sova, Antonín. Budoucnost a příští úkoly knihovny král. hlavního města Prahy. In: Česká osvěta. 1916, roč. 12, č. 3–4, s. 57–60.

Sova, Jan. Ještě o Městské knihovně a také lidech, se zřetelem k prvému řediteli Městské knihovny pražské, básníku Antonínu Sovovi. Praha: nákladem vlastním, 1938. 14 s.

Zelinka, Vojtěch. U básníka A. Sovy. In:  Rozpravy Aventina. 1926–1927, roč. II, s 121–122.

Zika, Josef. Knihovnické dílo Antonína Sovy. Praha, Ústřední knihovna hlavního města Prahy, 1949. 109 s.

Expozice Městského muzea Antonína Sovy v Pacově.