Hlavní obsah stránky
ROZHOVOR s IRENOU KOŹMIŃSKOU, ředitelkou Nadace ABCXXI (Polsko)
Čtení vytváří vazby
Sedíme – symbolicky – v areálu Knihovny Varšavské univerzity, jedné z nejkrásnějších knihovnických staveb na světě, s Irenou Koźmińskou. O koho jde? O dámu, která v současném Polsku patří k veřejně velmi uznávaným osobnostem. Založila Nadaci ABCXXI, pod jejímiž křídly vznikla v roce 2001 kampaň Celé Polsko čte dětem (http://www.calapolskaczytadzieciom.pl/). S Elżbietou Olszewskou, svou nejbližší spolupracovnicí, je autorkou dvou knih – Z dzieckiem w świat wartości (S dítětem do světa hodnot, 2007) a Wychowanie przez czytanie (Výchova prostřednictvím čtení, 2010), ze které jsme přinesli ukázku v říjnovém čísle tohoto časopisu. Irena Koźmińska přednáší, organizuje, shání peníze… propaguje čtení. Řeč se točí samozřejmě kolem její nadace, ale dojde i na osobnější pohledy.
Co vás přivedlo k tomu, že jste založila nadaci?
Musím říct, že naše nadace se nezaobírá pouze čtenářstvím. Všechno to začalo emocionálním zdravím dětí, tedy zdravím psychickým, rozumovým i morálním. Když v Polsku probíhala ekonomická a společenská transformace, tak ve spoustě rodinách došlo k těžkým chvílím. Mnoho lidí si najednou v nové realitě nedokázalo nalézt své místo, ale nejvíce poškozenou skupinou byly děti. Jako by na ně nebylo času a tento stav přetrvává dosud. Ukazuje se, že děti jsou nejslabším článkem společnosti. Pokud má společnost nějaké problémy, tak se odrážejí především na dětech, protože ony si na rodičích nemohou vybojovat více času, pozornosti, trpělivosti či vhodných vzorů. Nejsou to holt horníci, kteří si vystávkují zvýšení platu. Děti nejvíce trpí tehdy, když se rodiče soustředí na svou kariéru a vydělávání peněz, na sebe samé, na své vlastní problémy.
A v době socialistického Polska tento problém nebyl?
Rozhodně si nemyslím, že bychom se do těchto časů měli vrátit. Nicméně v těch dobách rodiče přicházeli z práce ve čtyři odpoledne, maminky byly často doma... a nebylo tolik vnějších lákadel a možností. Rodina byla tehdy silnější, ne že by o to nějak usilovala, ale především tím, že bylo méně alternativ. Matky tehdy trávily s dětmi více času, děti si hrály na dvorku. Dneska se instituce dvorku vytrácí. Jednak proto, že děti mají více činností ve škole, jednak že existuje více rozptylovadel, jako jsou například počítačové hry. A to se stává jejich světem – virtualita. V té době jsem bydlela v USA a tam jsem měla možnost vidět, kolik problémů s dětmi je v tamní společnosti; kolik je emocionálních poruch, depresí, kolik je narkomanů, násilí... Uvědomila jsem si, že tato vlna k nám dorazí. Věděla jsem, že se tomu úplně zabránit nedá, ale mým cílem bylo, abychom naši společnost na tyto věci připravili.
Tohle je podnět – řekněme – vnější, měla jste i nějaký vnitřní?
Ano, měla. Měla jsem potřebu učit se být lepší matkou. Intuitivně jsem tušila, že jako matka moc dobrá nejsem, proto jsem hledala něco, co by mi na tomto poli pomohlo. Hledala jsem knížky, vědomosti… a nakonec jsem zjistila, že takovéto poznatky existují. Moje vztahy s dcerou Kingou se pak výrazně zlepšily. Měla tehdy dvanáct, třináct, čtrnáct let, což jsou pro rodiče těžká léta; navíc moje dcera se dostala do úplně jiných podmínek. V Americe se děti tohoto věku chovaly úplně jinak než děti polské. Tehdy jsem si uvědomila, že pokud jsem sama nabyla jisté vědomosti, tak by nebylo od věci se o ně podělit. Setkala jsem se s učením Jima Trelease, zejména s jeho knihou The Read-Aloud Handbook (Příručka hlasitého čtení). On ukazuje, že čtení dítěti je jedinečný způsob, jak mu projevovat svou lásku, jak se starat o jeho duševní vývoj a také mu poskytovat jistou emocionální zásobu. Dítě, kterému se tohle vštípí, je poté schopno se daleko více zabavit samo, má smysl pro svou vlastní hodnotu, umí dělat správné volby a je méně náchylné k tlakům okolí.
Ale proč zrovna čtení hraje tak důležitou roli?
Protože, když dospělý tráví s dítětem čas tím, že mu čte, tak buduje vazbu. A vazba je ve vztazích mezi rodiči a dětmi absolutně nezbytná.
A nejde to udělat i jinak?
Samozřejmě, že lze mluvit i o jiném, ale… například mnoho mužů neumí s dětmi mluvit. Proto je čtení pro ně jednoduchým nástrojem, jak se k dítěti dostat. Když vytyčíme, že rodiče by měli svému dítěti číst dvacet minut denně, tak i ti nejvytíženější lidé si tento čas najdou. Proti tomu, když řekneme, „musíš se svým dítětem trávit čas“, tak někdo neví, co má dělat. Například se s ním dívá na televizi, brouzdá po internetu nebo ho bere do obchodní galerie. Když čte, věnuje se zcela dítěti. Kromě toho každý člověk, pokud chce dosáhnout nějakého úspěchu, musí znát jazyk, čili jde i o jakousi školu jazyka. Kdybychom shrnuli, jaké jsou základní přednosti toho, když dítěti čteme, tak na jedné straně dítě posilujeme emocionálně, na straně druhé rozvíjíme jeho schopnosti jazykové. Tím ho také připravujeme na to, aby mohlo samostatně myslet, komunikovat s lidmi a učit se. Ale rodiče to musejí dělat od narození dítěte – ano, od narození, protože dítě by se mělo již od této doby setkávat s jazykem.
Jestli tomu dobře rozumím, hlavní role připadá jazyku ve všech jeho funkcích.
Ano, například rodič, který sám nemluví příliš dobře, při čtení používá knihu, jejíž jazyk je na daleko vyšší úrovni než ten jeho. A dále tímto způsobem předává spoustu vědomostí o světě. Tím se dítě zprostředkovaně dozvídá i něco o sobě. Navíc je čas si o tom promluvit. Pokud se dítě dívá na televizi, tak se na ni většinou dívá samo a nemůže se na nic zeptat, když něčemu nerozumí.
Kampaň Celé Polsko čte dětem vznikla v roce 2001. Co považujete za největší úspěch?
Myslím, že všichni lidé v Polsku, kteří mají jakékoli vzdělání, vědí, že tato kampaň existuje a že by se dětem mělo číst. Už 54 procent rodičů deklaruje, že dětem čte. Více než 7000 dobrovolníků organizuje čtenářské akce pro děti a školení pro dospělé. Máme 2700 čtoucích škol a 2800 čtoucích školek. V těchto místech se denně dětem čte. Máme program Čtení ve vězení (jde o čtení dětem vězňů; čtou jim jejich uvěznění otcové a matky během návštěv). Chystáme také program První kniha mého dítěte. Spočívá v tom, že každá matka, které se narodí dítě, má dostat knížku společně s výchovným filmem. Ten projekt už je připravený, pouze čekáme na sponzora.
Jak velká je vaše nadace?
Nyní máme 13 lidí. Šest lidí pracuje na plný úvazek, zbytek jsou úvazky částečné, různé dílčí smlouvy atd. Když dostaneme grant, tak lidi platíme z těchto peněz. Momentálně už zaměstnance na plný úvazek nepřibírám, neboť situace je finančně hodně těžká. I když sponzoři mají často velmi dobré hospodářské výsledky, tak mají pořád možnost říct, že jsou v krizi.
Takže vaše největší potíže jsou finanční?
Ano, ale to platí pro všechny nadace. Jinak je to všechno práce radostná. Naše kampaň přitahuje velmi dobré lidi. Hlásí se nám rodiče i učitelé, ale také knihovníci. A všechno to jsou nadmíru nadšení lidé. Chtějí zkrátka něco smysluplného a dobrého dohromady dělat, s takovými lidmi se pracuje velmi příjemně.
Ale vám se podařilo inspirovat podobné nadace i v jiných zemích.
Máme už partnerské organizace v České republice, na Slovensku a v Litvě. V jednotlivostech se tyto nadace a jejich kampaně liší, ale idea a podstata je stejná.
Z vašich internetových stránek jsem zjistil, že se stále rozšiřujete, a to nejenom za hranice, ale i v rámci polských aktivit.
Ano, píšeme, přednášíme… Letos jsme na našich internetových stránkách spustili Univerzitu moudré výchovy, v rámci které chceme dělat i různé internetové kurzy pro učitele a rodiče. Momentálně jsou bezplatné, ale do budoucnosti je zamýšlíme jako aktivity placené.
A čím nejvíce se zabýváte vy sama?
Vším. Odpovídáním na e-maily, hledáním sponzorů, přednášením, řízením; setkávám se s lidmi, kteří s námi chtějí spolupracovat. Nedávno jsme byly s jednou kolegyní z nadace v Nikósii na konferenci Literacy for all. Evropská unie vnímá nedostatek jazykových dovedností jako velmi výraznou brzdu rozvoje. A to, aby lidé uměli číst, rozuměli tomu, co čtou, uměli sdělit své názory, to vše má teď být v rámci Unie prioritou. Jazyk je podstatou myšlení, komunikace i poznávání; čtení zase rozvíjí představivost a tvořivost. Nedostatky v jazykových dovednostech (literacy) neznamenají jen, že děti jsou vyřazeny kulturně a společensky, dále způsobují jejich frustrace a horší kvalitu života. Skrývá se v tom také nebezpečí narůstající kriminality, bariéra hospodářského rozvoje a inovací. Naši politici si toho ale bohužel ještě příliš nevšimli, zato ekonomové už ano.
Čím si vysvětlujete, že je v Polsku úroveň čtenářství tak nízká? Tedy, že tak málo lidí – ve srovnání s průměrem Evropy – čte? Podle posledního průzkumu Institutu knihy a čtenářství při Národní knihovně jen 44 procent obyvatel Polska starších patnácti let přiznalo, že za rok přečetlo aspoň jednu knihu.
A jak to, že u vás se čte tolik? V Polsku se stále málo věnujeme dětem a myslím, že zejména polská škola odrazuje od čtení. A ti, kteří vyjdou školu, se stávají rodiči a přenášejí to na své děti. Taky chybí větší podpora ze strany politiků. Máme velmi nízké částky peněz určené pro kulturu. Naše kampaň je úspěšná v případě vytváření nového společenského povědomí, ale média, která z nás byla zpočátku nadšená, nyní od nás berou spíše jen informace a nechtějí nám dávat bezplatný čas na reklamu, protože už nejsme ani novinkou ani denní senzací.
A na úplný závěr, co jste si vy sama v poslední době pěkného přečetla?
Z oblasti beletrie je to například Khaled Hosseini – Tisíce planoucích sluncí nebo Chlapec s drakem, též mám ráda knihy Mariana Sczygieła, zejména ty o Češích (Gottwald a Udělej si ráj) nebo knihy Tiziana Terzaniho Triumf ovec a Spravedlivost ovec. Nejvíc však čtu knihy populárně-naučné, takové, které jsou spojeny s psychickým rozvojem dítěte a s jeho výchovou nebo s vývojem mozku. Sleduji proto hodně výzkumů zejména v USA, protože tam je tato oblast rozvinuta nejvíce. Když jedu na dovolenou, beru si s sebou knihu o mozku nebo o vychovávání chlapců, eventuálně o nových společenských fenoménech. V poslední době jsem přečetla skvělou knihu Dana a Chipa Heathových Proměna. Jak věci změnit, když je změna zdánlivě nemožná a Malcolma Gladwella Mimo řadu. Anatomie úspěchu. Vůbec Gladwellovy knihy čtu s velkým potěšením.
Ptal se Jiří Trávníček
Foto archiv Nadace ABCXXI