ALEŠ BROŽEK brozek@svkul.cz

Pro většinu obyvatel Rakousko-Uherska byl 6. říjen 1912 běžnou nedělí, avšak pro Ústečany nikoli. Již ráno hloučky zvědavců na Matterniho (dnešním Lidickém) náměstí mezi sebou diskutovaly, zda do Ústí opravdu dorazí z Prahy místodržitel Thun. Někteří v rukách drželi čerstvý výtisk novin Aussiger Tagblatt, který o otevření Lidové knihovny a čítárny města Ústí nad Labem ten den detailně informoval. Na titulní stránce přinesl kresbu moderní budovy, o jejíž stavbu se zasloužila čtveřice vzdělaných osob: profesor ústeckého gy­m­názia Josef Martin, který ve svém volném čase bez nároku na odměnu řídil ústeckou knihovnu do té doby v nevyhovujících prostorách, prokurista Richard Lederer, jenž využil vlivu na své­ho zaměstnavatele Eduarda Jakoba Weinmanna a přemluvil ho, aby daroval finanční prostředky na stavbu knihovny, starosta města JUDr. Franz Ohnsorg, který byl předsedou správní rady knihovny a prosadil, aby město poskytlo pozemek, a pochopitelně i E. J. Weinmann. Ten sice zbohatl díky prodeji uhlí, ale vydělané peníze si nenechával jen pro sebe a v Ústí nad Labem postavil sirotčinec, školu pro slepé i sanatorium pro pacienty s plicním onemocněním. Na knihovnu, jejíž stavba se začala plánovat ještě v roce 1908, aby se využilo daňových úlev spojených s akcemi na počest 60. výročí panování Františka Josefa I., uvolnil ústecký mecenáš nejprve 300 tisíc a poté ještě dalších 200 tisíc korun. Díky tomu vzniklo moderní kulturní zařízení, které nám mohla závidět celá střední Evropa.

Význam nové budovy navržené pražským architektem Josefem Zaschem oceňovaly aspoň německé noviny, především pražská Bohemia, ale i vídeňská Neue Freie Presse, zatímco české  noviny se ten den spíše zabývaly útiskem Čechů v pohraničí a odmítavým postojem Němců stavět české školy.

Po příjezdu místodržitele si hosté prohlédli novou budovu. Role průvodce se ujal J. Martin  a zavedl přítomné nejprve do půjčovny knih. Ta byla umístěna v přízemí vlevo hned u hlavního vchodu do knihovny, aby návštěvníci dlou­ho nebloudili. Jedněmi dveřmi se do ní vstupovalo, druhými vycházelo. Podle tehdejších zvy­ků byla bez volného výběru. V části určené k výpůjčkám stály stoly na vyplnění žádanek a stojan s katalogem u okna. Návštěvníky od pracovníků knihovny oddělovala posuvná okna ve zdi, která vytvářela tři výdejní místa. Jedno bylo neustále obsazeno personálem, druhé ve špičkách a třetí při zvláštních příležitostech. Za zády personálu bylo vlastní zázemí vybavené nábytkem od štrasburské firmy Wolff, Netter a Jacobi. Bylo rozděleno na dvě patra propojená schůdky, kde bylo možné skladovat 60 000 svazků, prostory pro dalších 30 000 svazků byly v suterénu, do něhož se rovněž vstupovalo po schůdcích. V tu dobu čítal fond knihovny necelých 10 000 svazků, takže nehrozilo, že v budoucnu bude třeba budovat další sklad. Knihy na regálech byly řazeny tematicky podle upraveného a zkráceného Deweyho tří­dě­ní, až později bylo zavedeno přírůstkové číslo.

Zprava od hlavního vchodu přes bezplatnou prostornou šatnu, vybavenou i umyvadlem, se vstupovalo do čítárny novin. Hned zkraje bylo místo pro knihovníka, který zde vykonával dozor. Proti pěti velkým oknům stály čtenářské stoly s pohodlnými křesly, další dva menší byly u nik, kam přicházelo světlo ze dvora. V čelní stěně byly dvoje dveře. Přes čítárnu novin se vcházelo do menší čítárny časopisů. Další dve­ře z ní vedly do kanceláře ředitele a výboru. Druhými dveřmi přes čítárnu novin se vstupovalo do čítárny knih. Byla vybavena knihami, které splňovaly svou kvalitou kritéria stanovená pro tuto čítárnu. (Určitá kritéria platila i pro knihy dostupné v půjčovně. Zatímco v roce 1903 se v Ústí nejvíce půjčovaly knihy Karla Maye, o sedm let později to byly knihy Ludwiga Ganghofera, autora historických ro­mánů, Petera Roseggera, štýrského spisovatele, Marie von Ebner-Eschenbachové, spisovatelky nazývané rakouskou Boženou Němcovou, či Eugenie Marlittové, autorky kon­venčních ženských románů. Z žebříčku nejpůjčovanějších knih zcela zmizely mayovky, protože ředitel knihovny všechny vyřadil.)

Čítárna knih byla původně zamýšlena jako čítárna pro mládež ve věku 14 až 18 let. V roce 1912 v ní však byly uloženy knihy spolku německých středoškolských učitelů. Další dveře z ní vedly do kanceláře ředitele a výboru. Nejklidnější místo na konci čítáren bylo určeno studovně. Stoly měly židle jen z jedné strany, světlo přicházelo ze dvora. V nikách ve stěně byly regály s encyklopediemi a příručkami ze všech oborů lidského vědění. Před sto lety zde byly uloženy patentové spisy technického spol­ku. Kancelář ředitele a výboru sloužila i jako knihovní archiv a ve skříních ve stěně byly nejvzácnější knihy, které vyžadovaly, aby byly stá­le pod dohledem. Skleněné dveře navíc umožňovaly pohled do čítárny časopisů, čítár­ny knih a studovny a kontrolu chování návštěvníků. Vedle šatny byla malá místnost, kde se prováděla očista knih. Uspořádání místností vzniklo po mnoha konzultacích s tehdejšími špičkami v evropském knihovnictví – profesorem E. Rey­e­­rem z Vídně a dr. Nörrenbergem z Düsseldorfu.

V prvním patře byl velký přednáškový sál pro 500 návštěvníků. Měl přístup po vlastním schodišti a s vlastní šatnou. Díky výšce stropů (12 m) se v sále vytvořila galerie, která zvýšila jeho kapacitu. Podpůrné sloupy ve tvaru ženských soch vytvořil sochař Franz Metzner, malba pocházela od Karla Krattnera. Sousední malý přednáškový sál měl kapacitu pro 143 sedících osob. Spolek pro péči o umění (Verein für Kunstpflege), jehož členem byl ředitel knihovny, v něm pořádal tzv. Umělecké večery.

Výstavní prostory ve druhém patře byly tvořeny čtyřmi velkými sály s horním světlem. V den slavnostního otevření byla již k vidění 1. německá umělecká výstava v Čechách, kterou rovněž připravil Spolek pro péči o umění.

Po prohlídce knihovní budovy se hosté zúčastnili okružní jízdy městem a poté slavnostního banketu pro 120 účastníků. Na něm připil prokurista Lederer na zdraví ředitele knihovny a spisovatel Grumbach na zdar německého písemnictví. Prof. Krattner poděko­­val za umělce, že mohli vyzdobit budovu knihovny. E. J. Weinmann vyjádřil přání, aby se knihovna v budoucnu stala místem, kde se budou potkávat různé vrstvy ústeckých obyvatel. Prof. J. Martin řekl: Není to budova jako jiné budovy, není to budova k bydlení, ale přesto je tak útulná a obyvatelná, že zde lidé budou rádi trávit svůj čas. Pozoruhodnou myšlenku pronesl kníže Thun, když prorocky prohlásil: Politický zápas přináší nebezpečí, že mnohem důležitější kulturní statky se dostanou do pozadí a nevěnuje se jim péče, kterou by si tato součást lidského myšlení zasloužila.

Jeho varovná slova se vyplnila v dalších letech. Vznik Československa vedl k přílivu českého obyvatelstva do Ústí nad Labem. To si zřídilo menšinovou knihovnu v prostorách, z nichž se v roce 1912 během osmi (!) dnů přestěhoval fond německé knihovny do nové budovy. Knihy v nepříliš dobrých podmínkách si zde Češi půjčovali až do září 1938, kdy byla půjčovna zapečetěna (čítárna menšinové knihovny se přestěhovala v roce 1934 do budovy německé knihovny, takže ji mohli využívat nejen ti Češi, kteří uměli německy). Německá knihovna po letech rozkvětu za 1. republiky fungovala až do dubna 1945, kdy ji bomby amerického letectva značně poničily. Po válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a budova knihovny byla srovnána se zemí. Řada knih z německé knihovny byla v roce 1946 vyměněna za nedostatkové jižní ovoce z Itálie (několik desítek knih se dostalo i do fondu nynější Severočeské vědecké knihovny), ale obyvatelé Ústí nad Labem se nové moderní knihovní budovy nikdy nedočkali. Ústečtí knihovníci totiž po několika stěhováních dostali pro provoz v roce 1949 vilu C. H. Wolfruma a v roce 1990 vilu Hanse Weinmanna, syna mecenáše německé ústecké knihovny.

PRAMENY:

Archiv města Ústí nad Labem. f. AMUL – nezpracovaná část a f. Stavební úřad Národní archiv, f. PM, ka 5474, sg. 11/30/