JIŘÍ MIKA mika@svkkl.cz

To, že Kladenské pohádky budou vydařené dítě s chutí do života, se ukázalo hned, jak přišly na svět. Při jejich křtu pro velké čtenáře ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně i pro ty malé v dětském oddělení Městské knihovny Kladno (viz foto) se sešlo tolik příznivců, že z toho měli určitě radost i strejda Šedivák a kluci Chloupek a Zoubek. Zájem o knihu samozřejmě nejvíc potěšil šťastné rodiče, tedy její autory.

Pohádky napsal kladenský fotograf, rybář a prozaik Luděk Švorc. Sílu textů si ověřil už při jejich zrodu prostřednictvím paní učitelky Markéty Miklošové, která pohádky četla dětem v kladenské mateřské škole Čtyřlístek. Pro knižní vydání si vybral jako spoluautorku kladenskou výtvarnici a grafičku Marcelu Alfonso. Její obrázky nejen text oživily, ale určitě probudí zvědavost dětí a touhu po příbězích, které se za tištěnými slovy skrývají.

Taky jste zvědaví, kdo jsou strýček Šedivák a kluci Chloupek a Zoubek? A o čem pohádky Luďka Švorce vyprávějí? Ve svém zacílení na Kladno byl autor natolik důsledný, že i vydání knihy svěřil ryze kladenskému subjektu, občanskému sdružení s názvem Halda, které ji uvedlo mezi čtenáře na sklonku loňského roku. Myslím, že už titul knížky, jména autora a ilustrátorky, známá v kladenském kulturním životě především mezi starší a střední generací, a volba nakladatele, činného naopak hlavně mezi mladými lidmi, byly zárukou toho, že Kladeňáci Kladenské pohádky svým vnukům a dětem houfně kupují. V prvních dnech po vydání k tomu samozřejmě přispělo i předvánoční období.

Ale abych vás déle nenapínal. Pohádkové příběhy se odehrávají v Kladně, v tom městě „za křivoklátskými lesy, řekou Berounkou a lány polí“, kde se dolovalo uhlí a „v ohromné peci se dělalo železo“. Že do křivoklátských lesů a k Berounce je z Kladna daleko? To ovšem mohou říci jen lidé, kteří to město neznají. Pro rybáře Švorce je Berounka nepochybně hned za humny, a když nahlédnete do turistické mapy, zjistíte, že i vy jako prostí smrtelníci byste se od některého kladenského předměstí dostali téměř souvislým pásmem lesa snadno až k hradu Křivoklát. A což teprve takové pohádkové bytosti jako mocná víla Poldinka, která žila pod Kožovou horou a v okolních lesích prováděla svá kouzla, dřevorubci od Dědkova mlýna, kteří znali celé polesí okolo potoka Kačáku nebo, chcete-li, kolem Loděnice, anebo vášnivý tanečník Lojza Epes, který chodil na tancovačky lesem až do vzdálených Bratronic. Mašinka Šmudla tahala vagony se starým železem v hutích, ale znala i trať z Kladna do Kralup a nepochybně pamatovala i dnes už zaniklou kladensko-nučickou dráhu, po které se do hutí přivážely železná ruda z Nučic a vápenec z Mořiny.

Takhle si může dospělý čtenář spojovat pohádky se známými kladenskými reáliemi či historií. Při stavbě autobusového nádraží na místě bývalého sadu se skutečně objevil pramen, svědčící, že tam mohl být rybník, byť v něm asi nežil vodník Bedrman, Kladno mělo opravdu městské brány, i když v jejich blízkosti zřejmě nebydlela bába kořenářka Pracharanda nebo doktor Votava, který vyléčil nemocnou Meluzínu (mimochodem, naordinoval jí ozdravné létaní v křivoklátských lesích), a v místech dnešního obchodního domu Baumax vskutku býval jeden z místních rybníků a kdoví, třeba s ním zmizel i kouzelný kapr. Pro děti mohou být Kladenské pohádky prvním impulzem, aby se o dějiny svého města začaly zajímat. Bezděčně se s Kladnem seznamují také jeho dva malí pohádkoví obyvatelé, myšáci Chloupek a Zoubek, a jejich i náš pohádkový průvodce či vypravěč, strejda Šedivák.

Kladno má konečně „své“ pohádky! radují se kladenští patrioti. Ponechme jim tu radost, avšak dodejme, že prvenství nepatří tak úplně tomuto titulu. Již dávno před Haldou vydával pohádky – nikoli však s kladenskou tematikou – kladenský tiskař a nakladatel Jaroslav Šnajdr. Patřily k nim třeba Pohádky stříbrného pramene napsané rodákem z Karlova u Křivoklátu Antonínem Trýbem. Od poloviny 90. let minulého století je na literaturu pro děti zaměřeno nakladatelství Macek – Delta Kladno, v jehož produkci najdeme kromě tradičních titulů také „úsměvné pohádky o zdánlivě samozřejmých věcech“ Z maminčiny kuchyně od někdejší dramaturgyně a ředitelky kladenského divadla Mojslavy Sehnalové. V roce 2010 vydala pražská Tiskárna Daniel pod názvem Kouzelná fajfka: veselé havířské pohádky sedmnáct pohádkových příběhů Vladislava Stanovského. Stanovský se narodil v Kladně v roce 1922, za druhé světové války byl totálně nasazen na dole Mayrau a havířské pohádky jsou svébytným způsobem ztvárněné zážitky z té doby.

„U Majrovky byla hospoda, Na Beraníku se tam říkalo. Zastavili se tam vždycky horníci, když šli ze šichty domů. Vede kolem ta cestička z Majrovky ušlapaná, jenže v té písničce se zapomnělo, že ta cestička vede do prudkého kopce Kaměňáku…“ Už tenhle začátek první pohádky Havířská rotyka musí člověku spojenému s Kladnem zalahodit v uchu. Tak je tomu i v mém případě – vždyť tento záznam do čtenářského deníku zapisuji a Kameňák mám skoro na dohled z okna. Kolikrát už jsem do toho strmého kopce šlapal, třeba zrovna z některé návštěvy Hornického skanzenu Mayrau.

Také všechny další pohádky ze Stanovského knihy mají něco společného s Kladnem či kladenským uhelným revírem. Najdeme tu havíře z Maxovky, dalšího proslulého dolu poblíž Kladna, černokněžníka Anciáše z Kožovy hory (žil ve skalní jeskyni a jistě se znal s vílou Poldinkou, jejíž bydliště umístil Luděk Švorc do téže lokality), vodníka Haňavce, jenž na rozdíl od Švorcova hastrmana Bedrmana přebýval v rybníku v kladenské čtvrti Tuchoraz.

Havířské pohádky vznikaly z čerstvých zážitků jejich autora. Po válce pracoval Vladislav Stanovský jako časopisecký a nakladatelský redaktor, zabýval se literaturou pro mládež, psal knihy pro děti a překládal. Když v roce 2005 zemřel, zůstaly pohádky u jeho přítele a spolužáka z kladenského gymnázia, malíře Františka Skály, který je doprovodil ilustracemi a snažil se o jejich vydání. Zdařilo se mu to, Kouzelná fajfka vyšla krátce před Skálovou smrtí, bohužel ale zůstala téměř bez odezvy.

Kladenští čtenáři mají z nedávné doby dvě pohádkové knížky, které přibližují nedávnou, a dnes už svým způsobem také pohádkovou historii jejich města – dobu, kdy se zde těžilo uhlí, v dolech žili permoníci, tavila se tu ocel, kouř z hutí odnášel vítr a zpívala Meluzína.

Foto Halda, o. s.