MICHAL PŘIBÁŇ  priban@ucl.cas.cz

O něco více než 300 hesel samizdatových edic, časopisů a sborníků, která jsme zahrnuli do encyklopedie Český literární samizdat 1949–1989 (Academia a ÚČL AV ČR 2018; viz recenze na s. 207), představuje jen část tohoto specifického fenoménu českého písemnictví z doby komunistického režimu. Principem samizdatu bylo utajení: čtenář byl rád, že se na jednu až dvě noci dostal k jinak nedostupné literatuře, a na totožnost vydavatele (tedy opisovače) se neptal.

Skutečné množství strojopisných publikací, které kdysi kolovaly ve většinou uzavřených skupinách přátel, aby jejím členům poskytovaly věcné informace nebo čtenářské zážitky, zjistit nelze, a to nejen dnes, ale nebylo to možné ani tehdy. Téměř žádný vydavatel si nevedl přesnou evidenci titulů, které opsal nebo nechal opsat – pokud by se takový seznam dostal do rukou vyšetřovatelům Státní bezpečnosti, vydavateli by to příliš nepomohlo.

I  ROZHODNUTÍ O VYTVOŘENÍ DÍLA

Mnohé z publikací, které měly kdysi zůstat skryty před očima pracovníků Státní bezpečnosti, zůstávají skryty dodnes i před literárními historiky. Pražské knihovně Libri prohibiti se i po téměř třiceti letech jejího provozu stává, že se ve dveřích objeví dárce, přinášející publikace, o jejichž existenci ani Jiří Gruntorád, který je v této zemi mužem nepochybně nejkvalifikovanějším, neměl tušení. Možná byste předpokládali, že obvykle jde o marginální tituly, které vznikaly na periferii samizdatového dění. Ano, i tak to někdy je, avšak objevují se například také indicie, že ani o Edici Petlice Ludvíka Vaculíka, tedy o nejznámější a mnohokrát již popsané edici českého samizdatu, ještě zdaleka nevíme vše.

V euforii, která provázela první měsíce po listopadu 1989, byl samizdat širší veřejnosti představen prostřednictvím několika edic a časopisů, s jejichž „provozem“ byly spojovány nejznámější osobnosti nově se formujících kulturních, společenských i politických elit. Psalo se o Vaculíkově Petlici, Havlově Expedici, v literárních časopisech také o edicích vedených spisovateli – např. Janem Vladislavem, Jaromírem Hořcem a dalšími. Z podzemí vystoupili undergroundoví autoři a jejich časopisy Vokno či Revolver Revue začaly vycházet veřejně. Stejně tak se v tištěné časopisy proměnila i jiná dosud pouze strojopisná či cyklostylovaná periodika (Akord, Host, o Lidových novinách nemluvě) a některé samizdatové edice se staly alespoň na čas skutečnými nakladatelstvími. Regionální tisk představil některé vydavatele a distributory samizdatu působící v jednotlivých krajích, takže se ukázalo, že samizdat nebyl záležitostí toliko pražskou, resp. centrální.

Pak ovšem euforie pominula, i těm nejzajímavějším příběhům z minulosti české literatury začala konkurovat její současnost a samizdat se stal záležitostí především pamětníků a specificky zaměřených badatelů. Tento stav trvá dodnes, jenže je třeba připustit, že pamětníci stárnou, takže v lepším případě zapomínají a v horším odcházejí (Ludvík Vaculík už za nás výše zmíněné „petliční“ otázky nevyřeší), a badatelé naopak mládnou a nemohou se opřít o vlastní primární zkušenost. Naštěstí sice stále ještě žijeme v době, kdy se pamětníků můžeme na mnohé zeptat, ale neměli bychom s tím příliš otálet. Právě toto vědomí se stalo rozhodujícím argumentem v debatách, které jsme před několika lety vedli v oddělení literární lexikografie Ústavu pro českou literaturu AV ČR, tedy uvnitř autorského kolektivu tehdy teprve zvažované encyklopedie Český literární samizdat 1949–1989.

K rozhodnutí, zda se do práce na této publikaci vůbec pustit, přesto nevedla přímá a hladká cesta. Slovníky svým uživatelům obvykle přinášejí přesné a ověřené informace. Co do míry podrobnosti mají si být hesla víceméně podobná: typ informace, který nabízí heslo A, musí nabídnout i heslo B. My jsme ovšem ani v případě některých kvalitních edic a časopisů neznali jména jejich vydavatelů (tiráže se v samizdatu příliš nepěstovaly, a pokud ano, byly často záměrně matoucí, popřípadě přímo mystifikační), natož přesnou dataci, způsob výroby apod. Pevnou oporu – a to vysoce nad standard svých běžných služeb – nám poskytla knihovna Libri prohibiti, naprostý nedostatek dokumentace k většině zamýšlených hesel a nespolehlivou paměť zkusmo oslovených účastníků někdejšího samizdatového provozu jsme však chápali jako důrazné varování. Možnost, že naše práce skončí pořádnou blamáží, byla velmi pravděpodobná.

II  SAMIZDAT

Pod pojem samizdat zahrnujeme především strojopisné písemnictví z období normalizace, které vznikalo a šířilo se v rozporu s politickými zájmy vládnoucí síly totalitního režimu, tedy takříkajíc na vlastní nebezpečí. A protože jedním z hlavních zájmů režimu bylo mít každé psané slovo pod kontrolou, ocitaly se v rozporu s ním i jinak nevinné strojopisné sbírky či sborníky juvenilií nejmladších básníků či spontánně vznikajících literárních uskupení. Ačkoli tedy v obecném povědomí bývá výklad pojmu samizdat spojován se spisovateli, kteří vytvářeli svobodomyslnou atmosféru šedesátých let a byli za to „po zásluze potrestáni“, ve skutečnosti šlo o jev generačně neomezený. Nejmladší z aktérů samizdatového vydávání, které naše encyklopedie zahrnuje, v srpnu 1968 ještě nebyli na světě.

Historie samizdatu u nás

Podíváme-li se naopak proti proudu času, je zřejmé, že jev označovaný jako samizdat má kořeny v mnohem hlubší minulosti. Na analýzu aktivního odporu proti c. k. cenzuře zde však místo nemáme a podrobněji se nemůžeme zabývat ani ilegálními tisky či strojopisy protektorátního období, byť od nich vede k normalizačnímu samizdatu několik přímých cest – například v osobě básníka Ludvíka Kundery, jehož publikace ze čtyřicátých a sedmdesátých let nevykazují žádné zásadní rozdíly.

První, obvykle na cyklostylu rozmnožené letáky a časopisy z prvních měsíců po únoru 1948 mají především politický charakter, ale už v roce 1949 vzniká v okruhu Egona Bondyho sborník později nazývaný Židovská jména, jehož téměř celý náklad zhruba stovky kopií zabavila policie – prozatím bez následků pro vydavatele. Další strojopisy, které Bondy s přáteli vydával v Edici Půlnoc, už vycházely v nákladu pouhých čtyř až šesti kopií, které jen zřídka pronikly mimo uzavřený okruh spoluautorů. A právě tento fakt je charakteristický pro samizdat, resp. „protosamizdat“ období mezi únorem 1948 a srpnem 1968: ani surrealisté generace Vratislava Effenbergera (a mladší), ani sotva plnoletí Václav Havel (časopis Rozhovory 36) a Jiří Kuběna (edice Bítov) své publikace nešířili veřejně. Jednak to neumožňoval jejich náklad (přispěvatelů bylo často dokonce více než kopií, které „unesl“ válec psacího stroje), jednak tímto směrem nemířily ani zájmy vydavatelů: šlo jim o vzájemnou konfrontaci vlastní tvorby a estetických postojů, nikoli o snahu oslovit veřejnost.

Když v roce 1972 vznikla Edice Petlice, původní záměr jejího zakladatele Ludvíka Vaculíka nebyl příliš odlišný od jeho předchůdců z padesátých let. Členové autorského okruhu zlikvidovaných Literárních novin chtěli svou novou tvorbu nabídnout alespoň svým přátelům a kolegům – nic více, nic méně. Ukázalo se však, že zájem veřejnosti o texty spisovatelů, kteří ještě před pár lety oslovovali statisíce čtenářů, přetrval i do normalizačního období. Počet kopií, které dokázaly pořídit písařky pražských strojopisných edic, pochopitelně nestačil, takže se samizdat ze samoobsluhy autorské brzy proměnil v samoobsluhu čtenářskou. Na množství řetězově pořizovaných opisů už přitom původní vydavatelé neměli žádný vliv. Žádané tituly se opisovaly hojně (Hrabal, Havel, Orwell, ale i Seifert), jiné méně, některé se šířily především ve specifických komunitách (underground, ale i trampové nebo vyznavači sci-fi literatury), jiné byly určeny jen několika zcela konkrétním čtenářům. Od počátku osmdesátých let pak autorskou, vydavatelskou i čtenářskou obec rozšířili příslušníci mladší generace, pro něž nebyl samizdat jediným možným východiskem z nouze, ale vědomou volbou.

Alternativní vydavatelská struktura

Psací stroj jako základní výrobní prostředek samizdatových vydavatelů byl k dispozici každému, kdo v tomto způsobu podvracení režimu nacházel smysl. Literární historikové dnes mohou relativně přesně popsat činnost dlouhodobě trvajících edic či rozmnožovacích dílen, avšak původce nejrůznějších nahodile pořízených opisů Dokumentů Charty 77, jednotlivých Vaculíkových fejetonů, nebo třeba tehdy téměř nedostupných Švandrlíkových Černých baronů už nikdy nevypátráme. Ovšem i to, co je dnes o dějinách strojopisné literatury známo, nás opravňuje k tvrzení, že v průběhu osmdesátých let vznikla na českém území alternativní vydavatelská struktura s nakladatelstvími, redakcemi, sazárnami i „tiskárnami“ – a nic na tom nemění fakt, že jednotlivé podniky o sobě navzájem často vůbec nevěděly. Dávno už nešlo jen o vydávání sebe sama: autorskou intenci, vycházející z přirozené touhy každého spisovatele být čten, nahradila intence vydavatelská, vycházející ze záměru v co největším množství šířit nezávislou literaturu.

Samizdat by však dnes neměl být badatelským zájmem pouze literárních historiků. Strojopis jako základní necenzurované médium posloužil mnoha dalším oborům a oblastem společenských zájmů. Své časopisy vydávala nejrůznější politická uskupení a existovala také periodika politologická. Velmi rozšířen byl samizdat náboženský, zahrnující časopisy, knižní edice i jednotlivé, příležitostně pořizované opisy. Existovala vydavatelství filozofické literatury, své edice a časopisy šířili nezávislí historikové. Jako strojopisy vycházely první hudební fanziny, své samizdaty měli ekologové i ekonomové a v archivních sbírkách najdeme třeba i strojopisná Pravidla bridge anebo časopis fanoušků jízdy na skateboardu. Není divu: komunistický režim se bál nejen politické, ale i profesní nezávislosti a z českého samizdatu tak nechtěně vytvořil velmi pestré prostředí.

III  BÁDÁNÍ NAD SAMIZDATEM

Z hlediska literárního historika představuje bádání nad samizdatem vskutku specifickou disciplínu. Fondy knihovny Libri prohibiti obsahují produkci převážné většiny významných edičních řad v relativní úplnosti a podobně je to i s čísly časopisů. Ovšem jakkoli se nezdá pravděpodobné, že bychom třicet let po pádu komunismu objevili neznámou edici zásadního významu, stát se to může – a také se to stalo. Až při práci na encyklopedii se nám podařilo nahlédnout do rozsáhlé ediční řady, kterou v Holešově vydával pracovník Tesly Valašské Meziříčí František Rafaja. Do knihovny Libri prohibiti se do té chvíle žádná jeho publikace nedostala; Rafajova knižnice přitom přinesla vedle převzatých titulů několik původních a docela významných edičních počinů (např. rodinnou korespondenci Jana Čepa či texty z pozůstalosti Zdeňka Řezníčka). Nelze tedy vyloučit, že k podobným nálezům v soukromých archivech může docházet i nadále.

Mezi centrální knihovnou samizdatu a soukromými archivy existuje ještě řada „mezistanic“. Jednotlivé publikace se totiž například v osobních fondech zemřelých autorů mohly dostat do nejrůznějších archivů, a pokud tyto fondy nejsou alespoň předběžně zpracovány, mohou zde dochované samizdaty na své objevitele čekat i desítky let. Nahlédne-li čtenář naší encyklopedie do posledních odstavců hesla Hyperbibliofilie Ludvíka Kundery, zjistí, že dvanáct svazků této řady by bylo nutno dohledávat ve třech různých – naštěstí veřejných – archivech. Složitější to bude mít zájemce o řadu literárně-výtvarných sborníků Nacházení, kterou v sedmdesátých letech vydával básník Emil Juliš s přáteli. Osm zjištěných svazků bude totiž třeba vyhledat v šesti různých archivech, z nichž pět je soukromých.

Klíčovým problémem studia samizdatové literatury je však téměř naprostá absence jakékoli dokumentace. Jak už jsem zmínil výše, vydavatelé si ji ze sebezáchovných důvodů nevedli, a pokud ji bezprostředně po listopadu nevytvořili alespoň dodatečně (jako třeba brněnský vydavatel a pozdější rektor Masarykovy univerzity Milan Jelínek), jsme dnes odkázáni výhradně na jejich (bohužel slábnoucí) paměť. Často se stává, že vzpomínky někdejších spolupracovníků se v detailech zásadně rozcházejí, a ještě častěji se stává, že některé i podstatné informace se z paměti prostě nevynoří. Je tedy zřejmé, že pokud by naše encyklopedie inspirovala kolegy z jiných oborů (historiky soudobých dějin, filosofy, uměnovědce, hudební historiky či historiky populární kultury) k podobnému „záchrannému výzkumu“, bylo by žádoucí s jeho zahájením neotálet.